zvyk na září - večerní rutina

[atevi]

Tak rutiny jsou mým velkým snem. něco dodržuji a některé bych konečně ráda dodržovala.
Filomeno můžu tě poprosit o laskavost ? Mohla bys nám jako nejstarší a nejzkušenější z nás poradit nějaké tipy jak zvládnout domácnost líp ? Někdy mám pocit, že se v tom nějak plácám a někdy, že jsem super žena. Co se osvědčilo Tobě když jsi se starala ještě o svoje děti a chodila do práce?? Díky moc

[rozmarýnka]

Filomena: Doufám, že jsem se tím nedotkla. Já se těšila, že moje mamka až bude v důchodu, tak si víc užije naše děti. Když pracovala, tak jezdila k nám na návštěvu (nemusela nic vařit, jen si povídala a hrála s dětmi). Teď má několik brigád a nemá čas přijet. Dokonce nemá moc času, abychom přijeli my.
A druzí rodiče, taky důchodci, ti jsou stále v jednom kole.

[Filomena]

Rozmarýnko, rozhodně nedotkla. Já jsem jenom chtěla vysvětlit, jak na tom důchodci jsou. Také někdy mívám pocit, že při zaměstnání jsem měla víc času. Ale je fakt, že rozdíl mezi platem, na který byl člověk zvyklý a důchodem je nepředstavitelný. A tím, že člověk odejde do důlchodu se rázem nestane jiným. Požadavky na život má stejné, chtěl by mít možná dokonce vyšší. Dokud jsme pracovali, tak jsme si slibovali co všechno v důchodu si konečně užijeme, kam se podíváme, co všechno budeme dělat. Jenže najednou je tady ten finanční rozdíl, který se neustále zvyšuje. Pokud člověk chce něco, na co jsou potřeba peníze, tak se ty peníze musí někde dohnat. Vzpomínám si na mojí matku, která neměla tolik zájmů jako já. Ta v důchodu chodila do práce jen proto, že by si prý doma hledala nemoci. S přítelkyněmi někam chodit jí přestalo brzy bavit, protože si jen stěžovali kde kterou píchne nebo se vytahovali majetkem a postavením svých dětí. Tím, že najednou měla hodně času, nevěděla co s ním. Ona tak nutně ty peníze nepotřebovala, důchod bohatě stačil. U lékaře se nic neplatilo, léky byly zdarma. Nájem jí dělal 1/5 jejího důchodu (můj důchod na náš nájem nestačí), celá režie domácnosti bez jídla jí vyšla asi na 250,- Kč, důchod měla 900,- Kč. Nebyl problém, aby si dopřála slušnou dovolenou, lázně jako samoplátce, aby šla kdykoliv do divadla, do kina nebo jela na výlet. Protože v důchodu pracovala, byla schopna vylepšovat svou chatu, kterou si pořídila sama na půjčku až po padesátce (novou plechovou střechu, oplocení celého pozemku, vlastní studnu. Věděla, že chleba stojí tolik a tolik a že ta cena bude stejná i za půl roku nebo za rok. V tomhle měla klid. Celý život pracovala, za důchod jí strhávali skoro 1/3 platu, tak měla vlastně na ten důchod u státu nahospodařeno. Ovšem ta doba měla jiné nevýhody (třeba do 23 let jen 14 dní dovolené, 4 týdny až po 33 letech věku a navíc odpracovaných 15 let), a další nesvobody, které jsme samozřejmě neschvalovali. Běžně tehdy důchodcům - pokud nechtěli něco navíc - důchody stačili. V dnešní době - pokud člověk nežije ve vlastním domě, nebo ve větších městech neměl možnost získat výhodně byt do vlastnictví - nemůže běžný důchodce sám přežít. Buď musí žít s někým, nebo musí prodávat svůj nahospodařený majetek (pokud ho má) tak dlouho, dokud mu stačí, nebo dokud může, tak musí pracovat. Když si uvědomím, kolik peněz jsem za 38 let práce odevzdala na daních a pojištění státu (tehdy se to nerozdělovalo) - a mě opravdu v tomto případě nezajímá jaký politický režim tu byl a jaký je tady teď - tak je mi nanic. Vždycky jsem měla velmi slušný plat i přestože jsem nebyla v KSČ, ale nikdy mě nenapadlo, že poměry za 25 let se tak změní, že v důchodu budu muset tvrdě pracovat na to, abychom neměli hlad. Píšu to tak otevřeně jak to ve skutečnosti je. Je pravda, že pokud bych se vzdala auta a chaty a opravdu krmila v parku vrabce, tak do té doby, dokud by byl manžel, ten opravdový hlad bychom mít snad nemuseli. Ale byl by to život? Já mám pocit, že ještě svému okolí mohu něco dát, proto, že jsem v důchodu, tak ještě neumírám a můžu být ještě něco platná. Ale tím, že někde v parku na lavičce budu čekat na smrt, bych tady už opravdu byla jen na obtíž.
Až jednou také zestárnete (je otázka co je stárnutí) pak zjistíte, že uvnitř člověk zůstává převážně stejný, to jen ta tělesná schránka chátrá a opotřebovává se. My sedmdesátníci si mezi esebou pořádre říkáme holky a kluci, ten pocit se v nás nezměnil. Tak jako za mlada se nám líbí krásné věci, ani touhy po něčem mimořádném se nijak nemění. Naopak: protože víme, že už nám toho času tolik nezbývá, chtěli bychom těch pár roků, které tu ještě budeme, mít hezké a ještě něco hezkého zažít. Proto někteří staří lidé se pak stávají až směšnými při snaze ještě něco si užít. Proto starší pánové se rádi otočí za každou hezkou sukní, proto se starší dámy jen rozplývají a natřásají, když jim nějaký mužský zalichotí. Život je jako kalich vína, když se dopíjí, tak nejvíc chutná (to není moudrost moje, ale slyšela jsem ji kdysi od své matky ). Moje milovaná prateta vždycky říkala: Holka, stáří je otravné. Nikdy jsem to nechápala, protože ona mi stará nepřipadala ještě ani v 80 letech, ale teď už vím, jak to myslela, i když se tomu nepoddávala. - Bože,to jsem se zase rozkecala, to zase byla přednáška. Končím, nebo mě za chvíli budete mít plné zuby.

[Tea]

Filomeno to je smutné. Tchánovci jsou na tom o poznání líp. Žijí ve svém, nemají dluhy a důchod bývalého státního zaměstnance je taky o něco lepší, než běžný. Vidím to ale u mých rodičů. Celý život pracují, jsou sedření, unavení a do důchodu ještě nějaký čas zbývá... A co je tam čeká? Žádný odpočinek, ale další dřina. Chce se mi z toho brečet. Oni pracovali tak, že si to někteří ani neumí představit - a žádná odměna v podobě relaxace se nekoná. Trápí mě to, chtěla bych jim pomoct, ale zatím jsme rádi, že se postaráme o sebe a děti. Někdy mám splín. Chtěla bych jim moc dopřát volno, nepotřebují dovolené u moře, ale mají staré ojeté auto, které se pořád sype. Ja já bych jim chtěla koupit nové - nebo alespoň zánovní. Jak já bych chtěla, aby si mohli užívat koníčky, divadla - nebo jen tak být doma (nebo častěji s námi)...

Je pravda, že jse nedávno říkala, že jsem s podivem zjistila, že i starší lidé jsou ve svém starším těle pořád ti stejní mladíci a mladice, se stejným myšlením a přáníma jako dřív. Nevím proč jsem si jako hodně mladá myslela, že to je jinak - že se stárne i uvnitř... Stejně jak jsem si naivně myslela, že mít miminko (a potažmo děti) je procházka růžovou zahradou bez mráčku Proč se nemluvilo o těhotenských neduzích, o šíleném strachu, které o dítě začnete mít a už nepřestanete atd atd atd Jojo, jsem (nebo byla jsem) naivní holka.

[Filomena]

atevi: TEĎ JSEM SE MUSELA ZASMÁT. Ty myslíš, že já se v tom někdy taky ještě neplácám? Jejda! A někdy dost. Já celý život bojuji s tím, že dělám " na více stavech", prostě rozdělám si nebo naplánuji spoustu práce. kterou pak nestíhám. Uznávám, že teď ve stáří je to už lepší, že už třeba se mi nestává to, že bych začalala malovat byt ráno, když večer čekám návštěvu. I ty (plesové) šaty nezačnu šít až ráno před jejich večerním použití. (Příklad: 22 let jsem bydlela s prvním mužem na vesnici. V sobotu v poledne se mého muže moje kamarádky ptaly: "Franto, jaké bude mít Fila večer na plese šaty?" Odpověď: "No, já nevím, než jsem vycházel, tak začala kreslit na papír nějaký střih a vedle se válela nějaká růžová látka." - Večer mi pak na plese ze šatů ještě vytahoval sem tam zapomenutý špendlík). Takový blázen jsem já bývala. Tohle už tedy dnes opravdu nedělám, a někdy mě to ale docela mrzí, protože já nejlepší nápady dostávámn až v hodině dvanácté. Takže to bývaly (a občas ještě jsou) moje největší domácnostní problémy. Velký problém byl donutit se dělat to co je potřeba a ne to co by se mi zrovna chtělo. Když člověk začne razit heslo Potom je Teď, tak má napůl vyhráno. Největší problém je umět si poručit. Zrovna teď vím, že bych ještě aspoň půl hodiny měla sedět nad rodokmeny, abych zítra věděla, co všechno musím zjistit v archivu. Jenže donutit se vzít do ruky desky, otevřít PC jinde a dělat si poznámky.... to je momentálně moc náročné. Já jsem srovna chytla psací slinu a nejsem schopna tohle odložit a dělat to, co je potřeba. To kdybychom všechny dokázaly, tak by ty naše domácnosti byly jak ze škatulky. Ale nebyl by ten život trochu fádní a nudný?
Atevi, ptáš se, co se osvědčilo mě v domácnosti a u mých dětí, když jsem ještě chodila do práce. Začnu tedey dětmi: Měla jsem dvě děti: dcerku, která byla o 5 let starší než syn. Musím říci, že spolu vycházeli báječně. Než se kluk narodil, měla jsem strach, aby holka, která už nebyla batole, na kluka nežárlila, protože doposud byla jedináček. Takže celé těhotenství jsem ji připravovala na sourozence (tehdy se ještě nedalo zjistit co to bude), spolu jsme chystaly výbavičku, připravovaly peřinky do postýlky, zavinovačky a další. Od prvního okamžiku, kdy jsem se s klukem vrátila domů z porodnice, jsem si jí na všechny činnosti s malým bráchou brala k ruce. Podávala mi plenky, asistovala při koupání, zkrátka připadala si důležitá, necítila se odstrčená a stávala se z ní jakási "polomáma". Dopadlo to nakonec tak, že oni dva se nikdy nehádali, nežalovali na sebe, nikdy jeden na druhého nepráskli co který udělal, respektovali se a dalo by se říci, že spolu táhli za jeden provaz i proti nám. Tím pádem když byl nějaký malér, schytali to oba rukou společnou a nerozdílnou. A byl klid. - Než holka končila osmou třídu, přišla jsem jednou z práce domů a kluk mi hlásil: "Filuška si mě ve škole vyzvedla dneska dřív a byli jsme u zubaře." Hned jsem nepochopila o co šlo, tak mi vysvětlil, že Filuška mu předevčírem objevila nějaký menší kaz na stoličce, tak že to dnes s ním hned zařídila.
Já, ale i můj muž, jsme při výchově dětí došli k názoru, že tím, že vychováváme, vychováváme vlastně nejdřív hlavně i sebe. Když jsme chtěli mít u nich přirozenou autoritu, musesli jsme jít vždy příkladešm. To bylo nejdůležitější. Žádné lhaní nepřicházelo v úvahu, ani v maličkostech, ani společenské lži. Co jsme slíbili, muselo se splnit i kdyby to člověku bylo sebevíc nepříjemné. Bylo jim vysvětleno, proč nesmí (ale hlavně nemohou) v obchodech škemrat, že něco chtějí (čokolády, bonbony). Muselo stačit to co jim přivezli babičky a dědečkové a hospodařit si s tím. Věděli, že ovoce a vlastních moštů ze zahrady mají plný sklep a to si mohou vzít kdykoliv. Kamarády směli vodit domů jen v době, kdy byl doma některý dospělý. Chtěli jsme mít přehled o jejich kamarádech a činnostech. Když někam chtěli jít museli se dovolit, říci kdy přijdou a že čas je rodiči schválený a také ho dodržet. V tom jsem byla nekompromisní. Nikdy jsme se před dětmi nehádali a neřešili naše spory. Pokud se jednalo o nějaké rozhodnutí vůči dětem, které udělal ten druhý, nikdy jsme před dětmi jeden druhého neshodili a to rozhodnutí respektovali, i když se nám třeba zrvona nezamlouvalo. Vyříkali jsme si to bez nich a dohodli se jak příště. Nejdůležitější v jejich výchově byla důslednost. Pokud byl nějaký zákaz nebo příkaz, trvalo se na jeho dodržení. Samozřejmě, že když jsme dávali zákazy, tak jsme zdůvodnili proč, aby si dítě nemyslelo, že to je jen náš rozmar. Uvědomte si jednu věc: Každé dítě má rádo nějakou oporu, o které ví, že je pevná, že v případě nepřízně světa ji může využít. A to jste Vy. Jenže jak může ve Vás cítit oporu, když neví, jestli to co řeknete platí, co slíbíte, jestli splníte, zkrátka jestli se opravdu o tu oporu může opřít? Znám to ze svého dětství. Měla jsme vždy pocit větším opory v otci nebo jeho tetě (mé pratetě), kteří když něco řekli, tak to platilo. Kdežto matka něco řekla nebo zakázala, ale za chvíli to odvolala a já jsem měla pocit, že si s ní mohu cmloumat. A to mi jako dítěti hrozně vadilo, já jsem chtěla mámu, o kterou bych se mohla opřít a tady jsem ten pocit neměla. Zauvažujte nad tím. Budete to dělat pro své děti.
Drahé matky, dovolte jedno doporučení: Pokud použijete příkaz: Nedělej to!, tak pokud použijete tento příkaz v dané situaci poprvé, je záhodno dítěti v klidu vysvětlit proč to nemá dělat. To dítě to neví a samotné houknutí přes rameno při povídání s přítelkyní, nudící se dítě jen naštve a zrovna to udělá jen aby získalo pro sebe pozornost. Vysvětlit třeba společenské důvody: "to se nedělá" neobstojí, nutno uvést proč se to nedělá, zdravotní - vysvětlit rizika a následky, hospodářské - vysvětlit co a jak se zničí a kdyby to udělal každý ... uvedu příklad: při návštěvách hradů, zámků, muzeí se na nic nesahá (hodí se: kdyby to udělal každý, tak ten obrázek už neuvidíš, protože by zmizel) - zkrátka "dívá se očičkama a ne ručičkama". ALE HLAVNĚ - to co říkám aby nedělali, nesmím bezmyšlenkovitě udělat za chvíli sama. A tím jsem se dostala k začátku. Výchovou dětí vychovávat i sebe. A věřte, že to není jednoduché.
Se zájmem vždy sleduji mladé matky v tramvaji. Postaví kočárek, dítě tam nechají, vyndají telefon, tablet nebo knížku a věnují se své činnosti. Dítě sedí, vidí kolem sebe na své oční úrovni jen nevábné zadky, někdy v roztrhaných džínách, pokud je volněji tak i ušmudlaný batoh. Po chvíli se začne nudit, začne sebou mrskat, matka nereaguje. Takže následuje vyjeknutí na celou tramvaj. V lepším případě matka bezmyšlenkovitě řekne Nekřič! a věnuje se svým věcem dál, v horším si toho ani nevšimne vůbec. Dítě přidává na gradaci, aby si ho matka všimla (což se obvykle nestane), starším v tramvaji začínají pochodovat nervy, mladší si dají sluchátka (pokud už je nemají od začátku). Při tom si myslím, že telefon nebo tablet by mohly klidně počkat, mamina by si dala dítě na klín a ukazovala by mu, co vidí venku, případně v metru by si s ním povídala třeba nějakou říkanku nebo podobně. Prospělo by to oběma a ostatní cestující by vzteky nemuseli prskat jedovaté sliny na své okolí.
Ještě si vzpomínám na jednu zkušenost: Moje děti nebyly žádný vzor pořádku a tak když přišel příkaz uklízet, zkoušeli to samozřejmě nějak ošulit. Skínky byla jejich nemoc, zejména chlapeček ke každému úložnému systému odpor (na rozdíl od dneška, kdy mká vššechno do pravého úhle). Když při kontrole splnění (a kontrolovat musíte vždycky, aby věděli, žeto nebyl jen planýn příkaz) jsem otevřela skřínku a byl tam nepořádek. Udělala jsesm jediný pohyb. Pěkně jssem polici obkroužila rukou a pokud neobsahovala rozbitné věci, všechno vyjelo na podlahu. A muselo se začít znovu. Zkoušeli to párkrát, ale poznali, že to je marné, takže už to po několika pokusech o fintu, bylo na první pokud bez ztráty kytičky.
Holčička měla velký odpor k samostatnému mytí. Na otázku: Už ses umyla? vždycky následovalo: Ano, maminko! Přišla ke kontrole - neprošla. Když ani podruhé neprošla, šel se zkontrolovat ručník, jestli je vlhký. NEBYL. Příště se vypracovala tak, že ručník sice vlhký byl, ale kontrolou zase neprošla. Umytá nebyla, ale dala si práci, aby ručník byl vlhký - zkoušela jak mě oblafnout. V další fázi kontroly bylo vidět, že vodu použila, ale opět to nebylo to pravé ořechové. Nepoužila mýdlo. Tak jsme nakonec skončili u očichávání - i nohou. Pak už konečně vzdala boj a v duchu mi přiznala vítězství (veřejně mi ho přiznala ažjako dospělá).
Teď už ale skončím, zase někdy příště - bylo by toho moc, je už dost po půlnoci. Raději mi pište konkrétní dotazy a pokud budu mít nějakou zkušenost, ráda ji tady na sebe napráskám - i to co se mi u dětí nebo v domácnosti nepovedlo. .

[Filomena]

jane: vůbec nejsi zvědavá: Ano, nájem i s poplatky a elektřinou dělá 16.000,- . Byt je myslím střední velikosti, asi 75 m2. Máme dva pokoje a kuchyň , upravené jako 3 + kk v předsíni. K tomu jsou dva balkony,. Byt je v rodinném domku, celé patro. Musíme mít každý svůj pokoj, protože já v noci nezřízeně chrápu (opravdu) a muž zase potřebuje celou noc svítit. Navíc v našem věku už potřebujeme mít každý svou noru, kam si občas zalezeme. No a kromě toho potřebujeme mít pokoj kde jíme, kde je společná televize a kam se vedou případné návštěvy. Bydlíme v Praze 6 mezi Divokou Šárkou a oborou Hvězda. Z blízkého Břevnova také oba pocházíme, z Liboce pochází rod mé matky. Dříve jsme bydleli v centru na Václavském náměstdí vedle hotelu Evropa. Tam jsme měli krásný byt 140m2, kde dnes jen samotný nájem bez poplatků dělá 16,000. Na ten bycyhom už neměli vůbec.
Žádné půjčky a tím i dluhy nemáme. Máme nějakou finanční rezervu a v nejhorším bychom mohli prodat staré auto - veterána z r. 1936, ale to je všechno taková železná rezerva, kdyby jeden z nás onemocněl nebo přišla nějaká zdravotní pohroma, na kterou se bojíme sáhnout. Víš, dokud jsem relativně zdravá (aspoň si to tedy myslím) tak mi nevadí pracovat. Dokonce by mi tahle práce, kterou jsem kdysi měla jen jako koníčka, asi chyběla. Vadí mi na tom hlavně to, že mě poměry v tomhle státě šíleně zklamaly. Můj otec i jeho bratr byli političtí vězni a já jsem v té listopadové změně viděla změnu ke skutečné svobodě a spravedlnosti. Dneska mi to je k smíchu. Hospodářsky jsme na tom ještě hůř než dřív. Než jsem šla do důchodu, pracovala jsem jako vedoucí nemocenského oddělení na Správě sociálního zabezpečení a moc dobře vím kolik ještě v roce 1998 dělaly celorepublikové roční přeplatky na odvodech do fondu sociálního zabezpečení. Bylo to pěkných pár desítek miliard. A už nejméně 5 let se nám tvrdí, že na důchodce se doplácí. Kam se ty miliardy poděly? Když budeš doma špatně hospodařit tak s Tebou časem manžel také zatočí, viď? A docela právem. Kdy někdo zatočí s těmi co tyhle a nejen tyhle ty miliardy rozkradli a prohospodařili. Řeknou Sorry! (a vlastně ani to neřeknou) a odnese to ten, který se nemůže bránit. Mladé rodiny s dětmi, kde pracuje momentálně jen jeden a důchodci. Když si něco pořídíš, nic nevydrží. Koupila jsem si před vánocemi dost levný kulmový fén. Vydržel ani ne do Silvestra. V Kauflandu, kde jsem ho vracela, se ani nezeptali proč ho vracím a rovnou mi dali peníze. Koupila jsem si další, vydržel 2 měsíce. Pak jsem si koupila ještě další o 50,- Kč dražší, přestal fungovat v červenci. Tak jsem vylovila založený starý fén koupený v šedesátých letech ještě v NDR, který chodí pořád ještě bez poruchy. A to není jediný případ. O potravinách ani nemluvím. Koupíš v Kaufu sýr, za dva dny začíná plesnivět, koupíš chleba, za 3 dny je na kámen. Zelí si nakládám sama, sama si dělám jogurty, džemy, mrazím si zeleninu když je v akci levná. Uvažuji už, že přestanu kupovat i pečivo a protože jsem před lety dostala od dětí pekárnu, budu jí víc využívat. Je to děs. Je to hrůza, co čeká další generace.

[Jitka88]

Filomeno všechno je moc krásně napsané S těmi důchody je to pravda a taky mi to hlava nebere. Dědovi je 75 let a ještě pořád chodí na brigádu. Žijou s babičkou hodně skromně, nejezdí na dovolené, ani nikam jinam, ke štěstí jim stačí sedět na zahrádce, hrát karty. Dát si kávičku s návštěvou, být s námi, s rodinou. Přesto, že celý život oba pracovali, přesto, že babička si v zaměstnání úrazem úplně zničila zdraví a přesto pracovala dokud to šlo, nemají prostě peníze. Kupují úplně to nejlevnější, co se v obchodech najde. My se jim samozřejmě snažíme pomáhat a kupovat normální jídlo...Ale když vidim, jak to je, tak je mi do breku. Jednou někdo v televizi říkal, že by se ty šizené potraviny neprodávaly, kdyby je lidé nekupovali. Ale jak je mají nekupovat? Když s dnešními důchody jim prostě nic jiného nezbývá? A nedej bože opravdu, když někdo zůstane sám. Na nájem, léky, jídlo. Já opravdu obdivuju všechny lidi, co tohle zvládnou... Taky už mám tohohle státu plné zuby. Prostě se nepostará, o nikoho...Moje mamka, která celý život pracovala, nikdy nemarodila, tak když přišla o práci a další nemohla najít, dostala příspěvek od státu necelé 3000Kč. Asi před 3 roky. Nikdo nám nevysvětlil, jak jí to má stačit na nájem, jídlo atd. Nikoho to nezajímalo...
Holky omlouvám se, to jsem se zase vytočila. Já vůbec totiž o tomhle nejsem schopná přemýšlet, hned mám neskutečný vztek.

[jane]

Filomenko - díky za vyčerpávající odpoved Nevedela jsem , ze bydlíš v Praze, tím se to drahé bydlení vysvětluje. U nas na moravě se bydlí levněji, proto mě to připadalo moc. Je smutné , ze jsi cely zivot pracovala a pak v důchodě musíš přežívat.

[Stefinka]

Teda, to co tu čtu je vážně hodně smutné. Nebudu to řešit, protože bych se zase neskutečně vytočila, jako vždycky, když řeším naší přiblblou politiku.... hlava mi to nebere, jak takhle můžem fungovat, opravdu by mě zajímalo, co naše generace čeká, nedej bože co čeká naše děti Dneska nemají mladí žádné možnosti, bydlení nedostanou, na vlastní se musej zadlužovat na celý život, pokud někdo něco nepodědí, nic nemá, protože z tý almužny, co jsou platy, kolikrát je žena na mateřský nebo mají práci jen jeden, tak se nedá našetřit, notabene si myslím, že se nedá moc našetřit, ani když dělají dva, člověk naškudlí něco, aby to mohl zase utratit, když odejde pračka nebo jiné opravy, prostě to je pořád něco.... celej život se lidi dřou, aby pak v důchodu chcípali hlady nebo se dřeli dál a pak je konec, tohle je nějaký život???? Platit celý život daně státu, aby se na tebe pak stát s prominutím vysral, když přijdeš o práci ( a chceš pracovat), porodíš děti abychom nevymřeli nebo si chceš užít zasloužený důchod po letech dřiny? Co to je tohleto? Ach jo, je mi na blití a zároveň se mi chce strašlivě brečet.... když vidím, že mateřskou pobírám 3800, tak nevím, co bych dělala, kdybych neměla chlapa.... nic, šla bych k rodičům škemrat o střechu nad hlavou a kus žvance nebo prosit chlapa, aby dával víc než jsou alimenty a nenechal nás chcípnout, jelikož jak máš někoho příbuzného nebo jsi vdaná, tak se na tebe stát z vysoka vysere, nikoho to nezajímá.... Včera jsem si vyzvedávala recept v lékárně, doplácela jsem za antihistaminika 148 kč..... o tom, jak se zdražuje jídlo a všechno, ani nemluvím. Nestěžuju si, nemáme se špatně, manžel má krásný plat za nás za oba (za jakou cenu), ale fakt mi vadí, jak jsou na tom někteří lidé špatně, přestože se snaží, pracují, jsou to slušní a poctiví lidé....

[dorka]

Filomenko,
moc krásně jsi to napsala, mám zas o čem přemýšlet.
Zrovna včera jsem s DD procvičovala malou násobilku. Vůbec jí to nejde, i když jí to vysvětluji názorně, není v matice tak bystrá jako ta starší. Takže budu to s ní muset procvičovat nejlíp každý den, aby byl vidět nějaký pokrok. No a co chci hlavně říct, že to je bič hlavně a nejvíc na mně, protože mě to strašně nebaví donekonečna vysvětlovat (nemohla bych být učitelka). Bič, abych vytrvala, nepolevila.
A taky jak jsi psala o těch hranicích: domnívala jsem se, že je mám jakžtakž nastavené, ale podle tebe zjišťuji, že je to málo. Další impulz od tebe pro mně, jak si na to dát pozor. Díky