Krásná2 píše:Ewe, hodně sil, též to nemáš jednoduché.
Holky, dnes něco na odlehčení. Jak to může dopadnout, když začnete uklízet. Dříve jsem přišla domů, oblečení jsem nechala pohozené tam, kde jsem se zrovna svlékla. Udělala jsem taková opatření (třeba jsem z ložnice vyházela vše, na co jsem oblečení odkládala) a už se mi v drtivé většině případů daří oblečení uklízet, ale zvyk (vše hledat, protože nic není na svém místě) je železná košile a mám to stále ještě pod kůží (stále mě překvapuje, když nemusím nic hledat), tak jsem se musela sama sobě zasmát. Jela jsem do města, domluvila jsem si tam sraz, už jsem pospíchala a chtěla si vzít jedny konkrétní rifle a nemohla jsem je najít. Věděla jsem, že jsem je měla včera na sobě a lítala jsem po bytě, hledala jsem je na každé židli u stolu, na jednom gauči, na druhém, na křesle, na posteli - druhé kolečko jestli jsem je někde nepřehlídla, začínala jsem být zoufalá a ony byly řádně uklizené ve skříni. Mě prostě nenapadlo je tam jít hledat.
list][/list]
Tak přesně tohle se mi stalo včera s klíčema. Stála jsem před dveřmi s obr nákupem.Tři velké nákupní tašky a kabelka. Všechno vyskládané na schodech, a klíče nikde.Už jsem uvažovala o tom jak se budu soukat do domu sklepním okýnkem,kterým bych asi stejně neprolezla, když jsem je našla vzorně uložené v zazipované přihrádce v kabelce. Pojdte dál se mnou dělá divy. Moc děkuji Lído,za otevření této diskuse. Dost jsem se při čtení Vašich příspěvků nabrečela takový úlevný pláč . Neprošla jsem si v životě tím, čím některé z Vás. ale taky jsem prošla zoufalstvím a beznadějí, pocitem, že nic nemá cenu.Už pár dní, se mi honí hlavou co sem napsat. V naší rodině se na psychické onemocnění léčí maminka a sestra, já jsem podle psycholožky v pořádku, ale binec jsem měla doma asi největší já. Babička z tatínkové strany se taky léčila na psychiatrii, ta měla ale ve své domácnosti vždy vzorný pořádek. Dodnes ráda vzpomínám na to,jak jsem se u ní cítila dobře. Žádné zbytečné věci,všechno mělo své pevné místo.Ve skříních v ložnici-po otevření bílé police s krajkou, krásně srovnané povlečení, většinou doma šité, ručně vyšívané. A ta vůně mýdla na praní. I její domek byl uspořádaný a zařízený tak, že mohla dělat jakoukoliv práci, a vždy mohla říct návštěvě pojďte dál. bydlela v kolonii stejných domků a co se pamatuju, u jejich sousedů to tak hezké nebylo.
Zatím pro mně nedosažený ideál. S pojdte dál jsem na dobré cestě. Můj problém je nejspíš v tom, co mi řekla psycholožka před sedmi lety. ,,Proč vy každému pomáháte? Kdo pomůže Vám?´. Taky to nešlo změnit ze dne na den. Kdesi jsem se setkala s výrazem syndrom Matky Terezy. No, pomalu se z toho dostávám. Píšu pomalu, protože můj pokoj je stále nejmíň uklizená místnost v domě. už tři měsíce každé ráno otevřu oči, a řeknu si- měla bych umýt to okno, a ušít na něho tu záclonu. Kdyby jenom okno,celá místnost je jeden velký hotspot.Tři měsíce jsem tam nehla prstem kromě převlečení postele.Není tam jen bordel, ale i špína.(Nevěřila bych, že budu schopná tohle napsat na diskusi na inernet.) Jako vedlejšák mám stříhání psů - stříhám v kuchyni. tak asi jednoho psa týdně, do toho moje čtyři sříhací psi. To jsem schopná jakž takž uklidit, ale můj pokoj
zatím ne.Tak se tady mezi Váma učím mít se ráda a moc Vám všem děkuji za všechny Vaše příspěvky. Jsem Vám všem vděčná za to, že se tady mezi Vámi můžu svěřit. Hlavně díky Tvému příspěvku Krásná. Chápu, že nebylo jednoduché ho sem napsat, i to, že jsi ho vymazala. Mně zasáhl hodně, jen jsem nebyla schopná na něj reagovat.
Věřím že tady mezi Vama budu schopná pokořit i slova moji moc dobré kamarádky, to řekla když byla u nás před třicetipěti lety . (Někdo zazvonil a my sme rychle ,,poklízeli´.) Platilo to doteď.
Noo,ešte jedna návšteva a je upratané.