Jak daleko to zašlo?

[mint]

krásná2: máš pravdu s tou pomocí... já chodila střídavě asi 8 let kromě cvokařů i k psychologům, ale bylo to zbytečný... Nebyla jsem na tu pomoc a řešení zralá, neměla jsem na to sílu, nevěděla jsem jak to využít. Vlastně jsem to ani nechtěla, měla jsem smrt jako "program života". Začalo to mít smysl a pomáhat až když jsem to vnitřně přijala, že tam chodím, protože to chci vyřešit. Dřív jsem tam chodila, protože jsem měla pocit, že musím, jinak mě zavřou do blázince. Taky tam dost převládalo ticho... Je to škoda, že je tohle nepřenosné a že se ostatním s problémy nedá nějak předat ta zkušenost jak moc to pomůže když člověk chce a jak pak lituje, že to odkládal... Tvému motivu, že tě z toho dostaly děti hodně rozumím, to je velký motiv. Já je nemám a bylo to spíš demotivující, protože jsem si vždycky říkala, že stejně děti mít nebudu, protože bych nemohla umřít a když jo, tak bych je nedokázala dobře vychovat, postarat se o ně... No tak teď jsem to obrátila tak, že se musím dát co nejvíc dokupy než ty děti přijdou... Přesně jsem si představila co by mi tenkrát proběhlo hlavou při pohledu na drobící děti... "hm, další bordel, to nedám"... Přitom je to pár drobečků a pár vteřin než se to zamete, že?

[ewe]

Ahoj,

[Čola]

ewe - a ostatní, díky za upřímnost. Jsou to opravdu těžké příběhy. Přeji Tobě i Krásným a všem, abyste smutnou dobu překonaly a našly důvod, proč se ze života radovat. Pak se třeba i uklízení stane smysluplnou činností.

[Jitka88]

Ewe držím pěstičky, ať to zvládneš. Vám všem holky. Člověk si uvědomí, že někdy jsou ty jeho starosti úplně malicherný oproti těm, co jste sem napsaly vy. Nebudu vás jmenovat každou zvlášť, ale všem přeju, aby bylo zase líp, ne tak s uklízením, ale hlavně na dušičce...

[Krásná2]

Ewe, hodně sil, též to nemáš jednoduché.

Holky, dnes něco na odlehčení. Jak to může dopadnout, když začnete uklízet. Dříve jsem přišla domů, oblečení jsem nechala pohozené tam, kde jsem se zrovna svlékla. Udělala jsem taková opatření (třeba jsem z ložnice vyházela vše, na co jsem oblečení odkládala) a už se mi v drtivé většině případů daří oblečení uklízet, ale zvyk (vše hledat, protože nic není na svém místě) je železná košile a mám to stále ještě pod kůží (stále mě překvapuje, když nemusím nic hledat), tak jsem se musela sama sobě zasmát. Jela jsem do města, domluvila jsem si tam sraz, už jsem pospíchala a chtěla si vzít jedny konkrétní rifle a nemohla jsem je najít. Věděla jsem, že jsem je měla včera na sobě a lítala jsem po bytě, hledala jsem je na každé židli u stolu, na jednom gauči, na druhém, na křesle, na posteli - druhé kolečko jestli jsem je někde nepřehlídla, začínala jsem být zoufalá a ony byly řádně uklizené ve skříni. Mě prostě nenapadlo je tam jít hledat.

[Krásná2]

Mint, jo, jo, zkušenost je nepřenositelná. Bylo by to všechno jednodušší, kdyby tomu tak nebylo.

Holky, která z vás něco řešíte a nevíte jak a kde začít, napíšu vám, co mi hodně pomohlo. Pomohlo mi říct to, co mě trápí, nahlas. Věřte nebo ne, je to úplně něco jiného, když to říkáte a slyšíte svá slova než když se vám to samé honí hlavou nebo to někomu napíšete. Mě k tomu přinutil právě psycholog a co já u toho prolila slz, přeskakoval mi hlas, ale on to mé vyprávění pokládal dotazy a když jsem si to pak "přehrávala doma", tak jsem měla pocit takového nadhledu nad tím problémem. Opět se to špatně popisuje, nemám takový dar slova. Ale byl to pro mě silný zážitek a dodnes si to pamatuji. Najednou vás napadají řešení, která vás nikdy, i když jste o stejné věci přemítaly předtím mnohokrát, nenapadla.

[kubula07]

Ahoj jak čtu ty vaše příspěvky, tak se v nich dost vidím, akorát, že mě naštěstí nepotkala žádná tragedie v podobě nehody, úmrtí apod. a stejně mě deprese a panická porucha vyřadily ze života a nějaký nepořádek a špína ,mně byly úplně jedno. Teď už je mně líp, ale asi to není úplně ono, no chvíli líp a chvíli hůř a podle toho to vypadá i unás doma - někdy líp a někdy hůř.

[Enigma393]

Ewe, hodně sil, též to nemáš jednoduché.

Holky, dnes něco na odlehčení. Jak to může dopadnout, když začnete uklízet. Dříve jsem přišla domů, oblečení jsem nechala pohozené tam, kde jsem se zrovna svlékla. Udělala jsem taková opatření (třeba jsem z ložnice vyházela vše, na co jsem oblečení odkládala) a už se mi v drtivé většině případů daří oblečení uklízet, ale zvyk (vše hledat, protože nic není na svém místě) je železná košile a mám to stále ještě pod kůží (stále mě překvapuje, když nemusím nic hledat), tak jsem se musela sama sobě zasmát. Jela jsem do města, domluvila jsem si tam sraz, už jsem pospíchala a chtěla si vzít jedny konkrétní rifle a nemohla jsem je najít. Věděla jsem, že jsem je měla včera na sobě a lítala jsem po bytě, hledala jsem je na každé židli u stolu, na jednom gauči, na druhém, na křesle, na posteli - druhé kolečko jestli jsem je někde nepřehlídla, začínala jsem být zoufalá a ony byly řádně uklizené ve skříni. Mě prostě nenapadlo je tam jít hledat.

list][/list]
Tak přesně tohle se mi stalo včera s klíčema. Stála jsem před dveřmi s obr nákupem.Tři velké nákupní tašky a kabelka. Všechno vyskládané na schodech, a klíče nikde.Už jsem uvažovala o tom jak se budu soukat do domu sklepním okýnkem,kterým bych asi stejně neprolezla, když jsem je našla vzorně uložené v zazipované přihrádce v kabelce. Pojdte dál se mnou dělá divy. Moc děkuji Lído,za otevření této diskuse. Dost jsem se při čtení Vašich příspěvků nabrečela takový úlevný pláč . Neprošla jsem si v životě tím, čím některé z Vás. ale taky jsem prošla zoufalstvím a beznadějí, pocitem, že nic nemá cenu.Už pár dní, se mi honí hlavou co sem napsat. V naší rodině se na psychické onemocnění léčí maminka a sestra, já jsem podle psycholožky v pořádku, ale binec jsem měla doma asi největší já. Babička z tatínkové strany se taky léčila na psychiatrii, ta měla ale ve své domácnosti vždy vzorný pořádek. Dodnes ráda vzpomínám na to,jak jsem se u ní cítila dobře. Žádné zbytečné věci,všechno mělo své pevné místo.Ve skříních v ložnici-po otevření bílé police s krajkou, krásně srovnané povlečení, většinou doma šité, ručně vyšívané. A ta vůně mýdla na praní. I její domek byl uspořádaný a zařízený tak, že mohla dělat jakoukoliv práci, a vždy mohla říct návštěvě pojďte dál. bydlela v kolonii stejných domků a co se pamatuju, u jejich sousedů to tak hezké nebylo. Zatím pro mně nedosažený ideál. S pojdte dál jsem na dobré cestě. Můj problém je nejspíš v tom, co mi řekla psycholožka před sedmi lety. ,,Proč vy každému pomáháte? Kdo pomůže Vám?´. Taky to nešlo změnit ze dne na den. Kdesi jsem se setkala s výrazem syndrom Matky Terezy. No, pomalu se z toho dostávám. Píšu pomalu, protože můj pokoj je stále nejmíň uklizená místnost v domě. už tři měsíce každé ráno otevřu oči, a řeknu si- měla bych umýt to okno, a ušít na něho tu záclonu. Kdyby jenom okno,celá místnost je jeden velký hotspot.Tři měsíce jsem tam nehla prstem kromě převlečení postele.Není tam jen bordel, ale i špína.(Nevěřila bych, že budu schopná tohle napsat na diskusi na inernet.) Jako vedlejšák mám stříhání psů - stříhám v kuchyni. tak asi jednoho psa týdně, do toho moje čtyři sříhací psi. To jsem schopná jakž takž uklidit, ale můj pokoj zatím ne.Tak se tady mezi Váma učím mít se ráda a moc Vám všem děkuji za všechny Vaše příspěvky. Jsem Vám všem vděčná za to, že se tady mezi Vámi můžu svěřit. Hlavně díky Tvému příspěvku Krásná. Chápu, že nebylo jednoduché ho sem napsat, i to, že jsi ho vymazala. Mně zasáhl hodně, jen jsem nebyla schopná na něj reagovat.
Věřím že tady mezi Vama budu schopná pokořit i slova moji moc dobré kamarádky, to řekla když byla u nás před třicetipěti lety . (Někdo zazvonil a my sme rychle ,,poklízeli´.) Platilo to doteď. Noo,ešte jedna návšteva a je upratané.

[Krásná2]

Můj problém je nejspíš v tom, co mi řekla psycholožka před sedmi lety. ,,Proč vy každému pomáháte? Kdo pomůže Vám?´. Taky to nešlo změnit ze dne na den. Kdesi jsem se setkala s výrazem syndrom Matky Terezy. No, pomalu se z toho dostávám. [/color]

Enigmo, mě též říká psycholog, že se musím zbavit spasitelského syndromu. Už dokážu ty, co mě využívají nebo vím, že od nich reciproční službu nedostanu (jak ty mě, tak já tobě) poslat k šípku, prostě jim říct ne. Ještě se to učím v momentech, kdy prostě nemám dost času, energie nebo se mi to z nějakého důvodu nehodí - říci někomu, hele sorry, teď se mi to nehodí, tak se buď domluvíme na jindy nebo se domluv s někým jiným. Prý uvidím, že v drtivé většině případů se dotyčný žádající pomoc nenaštve, že se nemusím bát nějaké negativní reakce.

Prakticky jsem svůj spasitelský syndrom předvedla psychologovi v praxi tím, že asi při třetím sezení jsem projevila strach o něj, že pro něj to musí být taky těžké celý den poslouchat od pacientů takové "xxxxxx". Rozvinuli jsme pak zajímavý hovor o tom jaké on používá techniky k tomu, aby ho lidské příběhy nesemlely, že někdy je to opravdu silné kafe.

[Krásná2]

Mám kamarádku, co se úklidu týče úplný extrém. Uklízí stále, je úklidem posedlá, nemůže přestat. Letěly jsme spolu na jeden eurovíkend, spaly jsme spolu na hostelu. Já jen zírala. Vím to o ní roky, již pomalu 2 desetiletí, co se známe, že je extrémně pořádná, ale takhle, když jsme spolu strávily několik dní, mě to zase dostalo. Opět mě fascinovalo jak ona vždycky přesně ví, kam do kabelky sáhnout, aby vytáhla potřebné, jak si vždy na druhý den připravila všechny potřebné věci, během dne si několikrát čistila boty. Byly jsme v Londýně, kupovaly jsme si vždy jednodenní lístky na MHD. Při každém vstupu do metra je potřeba lístek "předložit". Klasika, ona vždycky už stála za turniketem, já před ním a hledala jsem lístek, o kterém jsem si vždycky řekla, že si ho dám na takové místo, abych ho - až bude potřeba - nehledala.

Jeden večer jsme se o úklidu bavily, říkala, že je sama ze sebe taky nešťastná, že neví, co jí žene stále a stále něco uklízet, přerovnávat, čistit.