Jak daleko to zašlo?

Každý všední den tu najdete jeden tip na uklízení. Když si představíte, že tisíc jiných žen dneska uklízí ve skříni v předsíni, možná se dáte zlákat ;-)

Tip pro nováčky: tady začněte, když chcete akci bez teorie :)

Platí pro vás nebo pro někoho koho znáte následující?

Ani během víkendu by to nešlo uklidit. Leda by přijela četa a přistavila kontejner. Nebo dva.
5
15%
Už neuklízím. Vzdal/a jsem to. Prostě se snažím to ignorovat.
0
Žádná hlasování
Proč uklízet, když život nestojí za nic? Pořádek mi štěstí nepřinese.
0
Žádná hlasování
Můj byt je jak vězení. Nesnáším ten nepořádek, ale neumím ho uklidit.
6
18%
Uklidit umím, když má přijít návštěva, ale pak se to zase rychle vrátí zpět.
22
67%
 
Celkem hlasů : 33

Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod Lída » 0, 18. srpen, 2014, 9:48 pm

Co pro vás znamená mít doma nepořádek? CO už je velký nepořádek? S čím potřebujete pomoci? Je to včerejší neumyté nádobí? Nebo dům, který by hygienik pravděpodobně nechal zavřít?

Myslím, že naše společnost není moc tolerantní. Málokdo je ochotný i na anonymní diskusi říct "moje domácnost je špinavá" brr, to zní hrozně, že? Kdykoli se na internetu mluví o uklízení, většina řekne, u nás je nepořádek, ale špína nééé. Nepochybuji o tom, že v některých domácnostech podlahy lepí a umyvadlo bylo umyté naposledy před měsícem. Jen je tabu o tom mluvit. Byla bych ráda, kdyby se to změnilo. Protože si myslím, že za tou domácností plnou věcí, které nepotřebujeme, za hromadami oblečení, které se nevejdou do skříní, a tak leží třeba i na podlaze, za "mikády" - hromádkami věcí na stole, které se sypou jen kolem nich přejdeme, a špinavými podlahami často není lenost.

Je to i rezignace, beznaděj, smutek a pocit, že nejsme dost dobří. Že jsme zklamali sebe, rodinu, přátele. Ale hlavně sebe. Určitě jsme si to tak neplánovali. Jen se to nějak vymklo kontrole a teď nevíme, co s tím.

Věřím, že hodně z vás je tu proto, že je uklízení nebaví. Že ve dvou se to lépe táhne. Že pondělní luxování je větší zábava, když víte, že to dělá více lidí.
Ale také si myslím, že je tu hodně těch, kteří neluxují, protože prostě nemůžou. Protože podlaha je zarovnaná věcmi. Možná, že ani nejedí u jídelního stolu, protože ten je plný věcí.

Myslím, že je mnoho způsobů, jak se do takové situace dostat. Může to být výchova (buď nás rodiče nutili uklízet a nám se to zprotivilo, nebo hromadili věci a nám to připadá normální), může to být i těžká životní situace, kvůli které jsme se uzavřeli do sebe, a nepořádek je taková zeď, která nás chrání před světem. Věci nám mohou nahrazovat přátelství s lidmi. Možná nejsme imunní vůči reklamám, a když si koupené zboží přineseme domů, nemáme tušení, kam ho dát a proč jsme ho vlastně koupili, když ho nepotřebujeme.

Myslím, že za skutečně plným neuklizeným domem nebo bytem je hlavně neštěstí a beznaděj. Moc ráda bych podala takovým z nás pomocnou ruku. Možná se takový problém týká vás, možná vašich příbuzných nebo známých. Pomůžete svou zkušeností? Byli jste v takové situaci a dostali se z toho? Jak?

Můžeme založit i soukromou diskusi, ale ráda bych, aby alespoň část diskuse probíhala veřejně. Můžete si založit i nový nick.

Díky :)
Uživatelský avatar
Lída
Site Admin
 
Příspěvky: 1362
Registrován: 0, 27. srpen, 2008, 12:40 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod atevi » 0, 19. srpen, 2014, 9:13 am

Ahoj, nezaškrtla jsem naštěstí ani jedinou odpověď. Ale necítila jsem při tom zadostiučinění, nebo morální převahu nad těmi co něco zaškrtli. Ale cítila jsem vděk. Za to, že se v nenacházím v takovém složitém životním období, které by vedlo k tomu, že bych rezignovala na náš dům. Který vnímám jako útočiště před světem.
Mám kamarádku, která je velmi šikovná. Umí vše, je to moc hodný člověk. Jejich domácnost je jeden bordel... Neútulnost tam čiší ze všech stran. Vše se válí kde co padne, boredl, bordel, bordel. Ale zvláštní je, že vnitřky linky jsou pedantsky poskládané a srovnané. To samé lednice. Tam by se mohla točit reklama. Je to zvláštní a dost často jsem nad tím přemýšlela..
Kamarádka žije v nefunkčním vztahu, má finanční problémy a složitou životní situaci. Opravdu vážnou. Nedivím se , že rezignovala. Jen to pozoruji a nesoudím.
Uživatelský avatar
atevi
 
Příspěvky: 635
Registrován: 0, 18. leden, 2014, 9:48 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod Lucci » 0, 19. srpen, 2014, 9:31 am

Taky jsem nezaškrtla ani jednu možnost. A jako Atevi, pozoruji, ale nesoudím. Mám dvě velmi dobré kamarádky, jedna má spokojené manželství, druhá je rozvedená. Obě mají doma binec. Na můj vkus. Neříkám bordel, bordel je podle mě špína... to u nich není. U nich je jen prostě strašně moc věcí, které nemají kam dát. U té druhé se to zlepšilo po rozvodu, podle mě je to hlavně tím, že když byla najednou víkend bez tří dětí, proste uklízela, aby nemusela myslet na to, co bývalý s dětmi dělá.
Já to u nich nijak nekomentuju. Mám je ráda. Jen prostě vím, že já bych takhle žít nemohla. :dontknow: Ale ony jsou obě spokojené... alespoň mě to tak přijde. :winkextra: Nijak si totiž nestěžují, na návštěvu běžně chodím. A nechce se mi nabízet nevyžádanou radu. :scratch_ones_head: :dontknow:
Kdo mlčí, nemusí vždy souhlasit. Možná jen nemá chuť diskutovat s idioty.
Lucci
 
Příspěvky: 222
Registrován: 0, 15. září, 2008, 8:00 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod mint » 0, 19. srpen, 2014, 10:53 am

Teď už bych nezašktla nic... Ale byly doby, kdy bych mohla zaškrtnou hned několik bodů.

Nechtěla jsem tenkrát žít. A tak i uklízet bylo tak nějak zbytečný. Byla to taková trochu schizofrenie. Sice mi ten bordel byl tak nějak jedno... Ale když jsem něco hledala a nemohla najít nebo když mi někde něco vinou přeplněné linky upadlo a rozlilo se, tak jsem měla v tom zoufalství pomalu chuť jít skočit. To jsem se pak většinou vrátila do postele - střídavě čumět do stropu a střídavě přemýšlet o tom, proč nechci žít.

Situaci nepomáhalo ani to, když jsme jeden čas bydleli se spolubydlícím, který se na WC netrefil do mísy a v kuchyni nechával zbytky v hrncích až dokud to nebylo plesnivé. To mi tak nějak vzalo i poslední zbytky sil. Času jsem, objektivně vzato, měla asi dost, ale někam mi mizel. Neuvědomovala jsem si plynutí času když jsem čuměla do blba. K tomu všemu strašná únava, protože jsem pořádně nejedla a nepila, z léků, z nevyspání, z ležení... Byly dny, kdy jsem neměla sílu vyčistit si zuby. A bylo mi to jedno. Když už jsem měla lepší den a tohle všechno překonala a nemusela zrovna nic dělat do školy a začala uklízet... ten nepřekonatelný bordel mě stejně skolil. Nebo spíš ta beznaděj, že "tohle všechno přeci nemůžu nikdy uklidit". Možná to ani nebylo ve skutečnosti tak hrozný, ale v mých očích to byl hnus největší.

Měli jsme 2+1, bydleli jsme v jednom pokoji s kobercem. Kuchyně, WC a koupelna a předsíň byla společná se spolubydlícím. V nejhorších dobách se u nás vana důkladně myla asi tak jednou za měsíc... když jsem se šla sprchovat, umyla jsem si jen prostor 20 x 20 cm na dně, na který jsem si stoupla. Vytíralo se taky asi tak jednou do měsíce. Pak u to bylo stylem, že jsem na lino vylila půl konvice vroucí vody a plno Sava, rozmydlila a nechala odmočit a pak jsem teprve mohla použím mop a normálně vytírat. V kuchyni na lince býval takový bordel, že když jednou přišla majitelka bytu čekat na nějaké odečty, mezitím nám všechno to plesnivé nádobí umyla. Často jsme měli každý jeden talíř, který jsme myli stále dokola, protože nikdo nechtěl umýt zbytek té hory co čekala na lince. Takže asi chápete, že jsem ani nevařila (až na několik světlých výjimek typu palačinky, rizoto).

Trochu uklidit jsem zvládla jen když měla dorazit návštěva - moje mamka. Před ní jsem dlouho depresi tajila a navenek hrála kino jako je všechno zalité sluncem. No až do chvíle, kdy jsem jí volala z Bohnic, že mě zavřeli a nechtějí pustit. Pak se částečně něco dozvěděla, ale tendence netrápit jí vlastním trápením stále převládaly a tak i snaha "navenek uklidit" když měla přijet. Většinou to trvalo 2 dny souvislé práce - posbírat krámy a nacpat do skříní a utřít špínu z povrchů. No někdy se mi to taky nepovedlo a ona to viděla všechno v plné kráse...

Taky mi vůbec nepomáhalo mé puntičkářství... protože když už jsem šla uklízet, tak jsem třeba uprostřed všeho toho bordelu rozbordelila ještě CDčka a začala vymýšlet nový systé jak je vytřídit. Samozřejmě, že jsem to nedodělala a přibyl tak další bordel...

Trochu mi pomohla výměna přítele a o pár let později přestěhování do nového bytu - jen my dva... Tím se trochu vylepšila situace v kuchyni a koupelně (menší hory nádobí, častější mytí vany a tak)... Ale všude se stále válely krámy. Do toho jsem začala pěstovat kytky. A když jsem přesazovala uprostřed obýváku, tak pak mi trvalo třeba několik dní než jsem tu hlínu zametla. Tím jak jsem viděla všechno černě mi připadalo, že stále uklízím a stále je všude bordel. A že nejsem snad ani ženská když takovou obyčejnou věc nezvládám. Pak došla trpělivost i příteli a chtěl se se mnou rozejít... tu situaci jsem už líčila v "Jsem tu nová"... to mě totiž tenkrát přivedlo sem na fórum. Lído děkuju! Ale tím ještě nebylo zdaleka vyhráno.

Začala jsem sice "víc uklízet" - teda spíš systematičtěji než víc... Ustoupila ta beznaděj typu "tohle nemůžu nikdy uklidit", protože najednou bylo všechno v konkrétním plánu kdy to uklidím... Taky jsem si konečně uvědomila jak mi ubližuje to puntičkaření a začala jsem nejdřív uklízet to, co mi vadí v každodenním úklidu a ten hloubkový odsunula až to běžné bude hotovo. Naučila jsem se vyhazovat - po stěhování totiž najednou vyplynulo najevo kolik nepoužívaných krámů skladujeme (vyhazuju to ještě dnes).

Ale i tak jsem nebyla spokojená. Protože jsem to dělala "protože musím"... protože jsem ze stejného důvodu i žila... prostě jen protože se kvůli svým blízkým nemůžu zabít. Nebyla žádná budoucnost. Jak se říká, nebyl to život, ale přežívání. To se muselo změnit. Musela jsem se začít mít aspoň trochu ráda a začít dělat všechno pro sebe. Uklízet pro sebe, abych se já v tom cítila dobře. Začít se o sebe starat. Začít chodit ven. Přestat všechno vidět černě... praxí si ověřit, že bordel na lince se dá uklidit třeba za 15 minut a není tedy nutné se kvůli němu zhroutit, jít si lehnout a nechat ho dál množit... Nebylo to jednoduché a trvalo to dlouho. Stálo to hodně práce a přemlouvání se. Ale stálo to za to.

Nevím kde přesně se odehrála ta pravá změna... kdy přesně jsem začala chtít žít a začala se mít ráda a co to způsobilo. Ale jedno vím určitě - bez toho to nejde. Asi to byla kombinace všeho... podpora přítele a lepší komunikace s ním, antidepresiva, lékaři, psycholog, tohle fórum a někteří lidé tady... Jediné co mě mrzí jsou ty roky co mi utekly... Takže prosím vás, kdo cítíte, že to nezvládáte... vyhledejte pomoc. Je to jedno jestli lékaře nebo někoho ve svém okolí. Třeba budete překvapení kolik lidí vám ochotně přijede pomoct uklidit a nebude vás soudit za bordel. Nebo minimálně zjistíte, že mají doma bordel taky, jen je jim trapné to přiznat... Je to zvláštní, ale zpětně si nevybavuju, že bych někdy litovala, že jsem si řekla o pomoc. Jediné čeho lituju dodnes je to, že jsem čekala tak dlouho a že jsem jí ze začátku neuměla přijmout.
"Je lepší zapálit svíčku, než proklínat temnotu." Konfucius
"Skoč, křídla roztáhneš cestou." Ray Bradbury

ObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
mint
 
Příspěvky: 496
Registrován: 0, 22. červen, 2012, 8:57 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod rozmarýnka » 0, 19. srpen, 2014, 12:51 pm

Lído, to je moc zajímavé téma.
Vždy jsem byla nepořádná, už od malička. Doma se uklízelo nárazově - před návštěvou, na vánoce (na Štědrý den!!), když se tátovi zdálo, že už je velký binec, tak na nás křičel a my kmitali. Maminka uklízela, když jsem byla malá, pak nějak rezignovala. Je totiž perfekcionista. Takže někde bylo super uklizeno a všude jinde hromady. Špíny naštěstí tolik ne. Luxovat se dá i mezi hromadami :mrgreen:
Nikdy jsem nechtěla takhle bydlet. Ale protože hromadím věci, ráda si vezmu, když mi něco někdo nabídne, tak je to se mnou těžké.
Nejlepší to bylo, když jsme měli s dh nový byt. Neměli jsme moc věcí, vytřela jsem během 10 minut.
Ale než jsme měli děti, znovu binec. A nejhorší to bylo, když jsem byla na rizikovém těhotenství. Tolik věcí jsem rozdělala - rozešila patchwork, začala šít pro miminko. Do toho jsem se učila vařit. Děs.
Pak když jsme bydleli se dvěma dětmi v malém bytě, tak jsem si myslela, že binec mám a) protože máme malé děti, b) nemám na úklid čas, c) jsme tvořiví, d) máme malý byt a spoustu jiných důvodů.
Přestěhování do nového bydlení - přestavěného domu se zdál jako nový začátek. Ale převezli jsme si také své VĚCI a s tím i svůj binec.
Často jsem se ptala svých kamarádek, které mají uklizeno. Ale nějak jsem na to nepřišla. Brala jsem to tak, že jsem tvořivá a to je důležitější, než být pořádná.
A od mojí mamky jsem často slyšela: Jestli tu budeš mít takový binec (a nikdy to nebylo to, v čem jsem vyrostla), tak od tebe muž odejde. Taky povzbudivé.
Pak jsem slyšela furt výtky od dh rodičů.

Když jsem našla tohle forum, byl to pro mě zázrak. Systém, konečně. Ale jen ho dodržovat.

Ale přišla jsem na jednu věc - když uklidím, tak nemám potřebu toho tvoření. A jakoby nemám co dělat. A nebo tvořím, vařím, peču a hrabu se v binci. Potřebovala bych něco mezi.
Jak psala Mint, nemám depresi (doufám), ale hledám svoje místo. Jsem už dlouho doma s dětmi a jakoby nemám žádný svůj cíl.

A ještě mám problém s nepořádkem dětí - mám jim já uklízet, mají si oni uklízet sami? Jsou už dost velké a nenaučila jsem je to.
A taky vyhazování věcí - učím se od věcí odpoutávat. A to nám rodiče stále dávají věci, když oni uklízí - to by se vám mohlo hodit :twisted:

Postupně se učím, myslím si, že to postupuje.
A jsem vděčná za všechna povzbuzení (od dřívějších - Evulky, Drahušky a nynějších - Zizi, Atevi, a dalších úžasných ženských které nechci zapomenout)
Holky díky!!!!!!!!!!!!
Kousek po kousku to zvládnu.
Uživatelský avatar
rozmarýnka
 
Příspěvky: 928
Registrován: 0, 24. říjen, 2012, 5:04 pm

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod mint » 0, 19. srpen, 2014, 10:52 pm

byl tu příspěvek od krásná... kam zmizel?
"Je lepší zapálit svíčku, než proklínat temnotu." Konfucius
"Skoč, křídla roztáhneš cestou." Ray Bradbury

ObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
mint
 
Příspěvky: 496
Registrován: 0, 22. červen, 2012, 8:57 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod rozmarýnka » 0, 20. srpen, 2014, 9:21 am

no, jo, že by si to rozmyslela?
Kousek po kousku to zvládnu.
Uživatelský avatar
rozmarýnka
 
Příspěvky: 928
Registrován: 0, 24. říjen, 2012, 5:04 pm

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod atevi » 0, 20. srpen, 2014, 9:26 am

Holky nechme to tak a neřešme to. Já na něj myslela a jestli to krásná čteš tak ti říkám máš můj obdiv !!!!!!!!!
Uživatelský avatar
atevi
 
Příspěvky: 635
Registrován: 0, 18. leden, 2014, 9:48 am

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod rozmarýnka » 0, 20. srpen, 2014, 9:30 am

Jen já ho nestihla dočíst :( Ale to je každého právo, smazat svůj příspěvek.

Stejně si říkám, jak je možné, že to spolu tak souvisí - nespokojenost se životem a nepořádek. Ale u někoho to může být přejídání se.
Jsem ráda, že se tu můžeme povzbuzovat.
Kousek po kousku to zvládnu.
Uživatelský avatar
rozmarýnka
 
Příspěvky: 928
Registrován: 0, 24. říjen, 2012, 5:04 pm

Re: Jak daleko to zašlo?

Příspěvekod tuareg » 0, 20. srpen, 2014, 11:01 am

určitě souvisí nespokojenost se životem a to, že se nemáme opravdu rády. jinak bychom se hýčkaly a pečovaly o sebe a svůj prostor.

pro mne byl nejhorší zážitek, když jsem v nějakých 22 letech našla svoji mamku po rozvodu v šílené depresi, vše ji přerostlo přes hlavu - bylo to jak v "máte doma uklizeno" - nastěhovala se do malého domu ale neměla energii na to vybudovat si nový domov. všude nábytek, žádná organizace, kopy věcím na to se nabalila špína, protože už to ani nešlo uklízet, dvorek se naplnil pytli s odpadem, protože neplatila popelnice, ostřihli ji od elektřiny, světla... prostě hrůza.

já zaškrtla nějaké možnosti. už dokážu uklidit za víkend, ale byly i doby, kdy jsem za víkend před návštěvou zvládla opravdu jen takový ten úklid "odstranit z dohledu věci, co se všude válí, oluxovat třeba pavučiny a prach a vyluxovat podlahy, umýt koupelnu... muž mi pořád "vyčítá" že to dělám jen pro návštěvu a ne pro nás. ale já na to prostě nemám nějak buňky, raději dělám něco jiného :) jsem na uklízení líná, radši si čtu, nebo něco hledám na netu. pohybuju se, řekla bych, dost na hraně a chci to změnit především kvůli sobě a rodině - hlavně dětem. je tu nelad a já bych chtěla krásu a harmonii, no...

nádobí neuklidím hned, sbírám ho tady třeba několik dní na lince, prádlo se tu často válí špinavé všude a čisté neuklizené několik dní v koši. rozhodně neudělám VP každý týden, spíš jednou za 3. takže nakonec jsou podlahy fakt špinavé, okna myju sotva jednou za rok, i mezi parapety jsou mrtvé mouchy a tak. některé rámy dveří jsem ještě neumyla po stěhování a malování, to je 8 let, ehm... jedna místnost je stále plná krámů po stěhování, nevymalovaná - chtěla bych tam dětský pokoj, ale jsou tam krámy. to samé spíž, kam se občas pro kompot nebo okurky ani nedostanu - to je i mužova práce.

teď už docela umým umývat koupelnu, to mi jde :) asi je to proto, že k nám docela jezdí návštěvy a to mi nějak přijde důležité, mít čisté umyvadlo a záchod :)
podlaha hlavně v kuchyni bývá zametená ob den, takže posun. lednici každý týden proberu, už se mi tam nehromadí zkažené jídlo jako dřív.
díky PD a fly lady jsem zjistila, že každá věc kterou udělám je hrozně moc cenná a trvá vlastně chvíli, takže postupně nabývám větší a větší sebevědomí a když občas tu motivaci seberu, jsem výkonnější, je to znát. jsou tu už ostrůvky, které dokážu udržet, protože jsem si je vyklidila, umyla do čista, pěkně sestavila a líbí se mi. teď už je udržím.

musela jsem se to prostě naučit. čekám třetí dítě a už to fakt není sranda :) je potřeba mít tady funkční, příjemnou domácnost. pořídili jsme si zvířata, připravují se jim jídla, nebo třeba doma kuchám, porcuji. víc (a ráda) vařím takže kuchyně a spíž musí fungovat... prostě najednou už tu domácnost potřebuji a jde mi to líp. ale potřebovala jsem se to naučit a za to zase díky PD a fly lady a Melisse Maker :) ještě nejsem dokonalá fly lady, často sklouznu zpět do čurbesu, ale už ho uklidím za půl dne pěkně dočista, max den, když jsem se hodně flákala. a teď už to prostě jde pořád líp a líp. a když padnu, mnohem rychleji se seberu.
Uživatelský avatar
tuareg
 
Příspěvky: 18
Registrován: 0, 30. listopad, 2009, 12:54 am

Další

Zpět na Denní tipy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník