Adventní zamyšlení

Co se do ostatních rubrik nehodí

Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 5:58 pm

Před nějakou dobou nám Filomena slíbila vkládat adventní zamyšlení a texty vztahující se k Vánocům, které nás v tom předvánočním spěchu přenesou blíže k romantice vánočního času. Protože ji ale zlobí internet, bude mi je posílat, abych je zde postupně dala místo ní já, ovšem dík patří jí. Přeji krásné čtení :)

Máme trochu zpoždění, takže nejprve něco k 1. adventní neděli, která byla 1.12.
Herrmann_Stare_Vanoce_1.jpg

Herrmann_Stare_Vanoce_2.jpg

Herrmann_Stare_Vanoce_3.jpg
Naposledy upravil fcelamaja dne 0, 5. prosinec, 2013, 6:08 pm, celkově upraveno 2
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm

Re: Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 5:59 pm

Herrmann_Stare_Vanoce_4.jpg

Herrmann_Stare_Vanoce_5.jpg
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm

Re: Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 6:00 pm

Herrmann_Stare_Vanoce_6.jpg

Herrmann_Stare_Vanoce_7.jpg
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm

Re: Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 6:03 pm

Něco pro 3.12.

Božena Němcová
Pohorská vesnice

Nedaleko bavorských hranic, v Šumavě, ohrazena skoro kolkolem Černým lesem, leží vesnice pohorská. Na jménu nezáleží, ať se jmenuje tak nebo tak. — Je dosti veliká, má kostelík i školu; statky a chalupy jsou jen ze dřeva, ale vyjmouc několik, čistě spořádány. Štíty a okenice mají malované, na okenicích růže a srdéčka červená i žlutá a na štítech mezi divnými ozdobami ptáčky a kvítky. U každého stavení ovocný sad, před okny několik záhonků na květiny a zeleninu a okolo celého hospodářstvíčka proutěný plot. U samé vesnice je zámek a dvůr panský, při něm pěkná zahrada, jejíž ohrada se stýká s ohradou vesnických sadů. Okolo dědiny prostírají se panská i selská pole a luka, jež protéká široký potok, vina se zelenými břehy z lesa ven do rozsáhlejší krajiny, kamž se vesničanům otvírá vyhlídka mezi dvěma vrchy, které jako pilíře u brány z obou stran stojí. Mezi nimi v dáli je viděti špice věže, městečka to v sousedním Bavorsku již ležícího. - Od jedné strany přirozené té brány táhne se vysoký rovný hřbet hory jedlovím porostlé, z druhé strany kupí se hora nad horu, až k špici vysokého Osera. — Zjara, kdy se pole a luhy zelenají, les i háj se rozvijí, bývá radost okolo dědiny; v zimě pak, kdy mrzne, až se země svítí, kdy ledový vítr s chumelicí se střídá, milo je v teplounkých světničkách. Stavení, ochráněná hradbou ze dříví, z mechu a suchého listí, zimních to zásob, neprověje ledový vichr.
Bylo to na Štědrý večer, za soumraku již, když přijížděly k vesnici saně, v nichž seděli dva mužští. Jeden z nich byl v šatu drotarském. — Napřed seděl vozka a práskal bejkovcem, až se to daleko rozléhalo. Jak se práskot po vesnici ozval, nechávali lidé práci státi, sběhnuvše se k oknům a před dvéře podívat se, kdo to jede; chlapci a za nimi psi vyběhli na náves, provázejíce saně na kus cesty. Staří ale šli zase po svých, povídajíce si mezi sebou: „Pan hrabě jedů dým z Prahy!“

V nejposlednější chalupě, u samé zámecké zahrady postavené, ukázaly se také u okna dvě dívčí hlavy, když saně okolo oken se kmitly. — Kolem hnědého čela jedné hlavy přiléhal bílý vínek, sněhobílé klenuté čelo druhého děvčete obtočeno bylo světlo kaštanovými pletenci.
„To je bratr!“ zvolala tato radostně, pohlédnouc na povoz.
„Hale, podivte se, v saních sedil drotar,“ pravila ta ve vínku.
„Proč se divíš? Bratr ho někde na cestě trefil a vzal ho s sebou, aby měl Miča víc hostů. — To víš, že drotarům přeje,“ řekla ta bělounká v panských šatech, berouc přes se teplou odívku a na hlavu aksamitovou kukli.
„E ba právě,“ ozvala se u krbu stojící bába, cosi zavařujíc, „pan hrabě mají každého člověka rádi, aťsi to drotar, aťsi to sedlák, žebrák i kdokoli. — Však se mají po kom vrhnúť, vždyť milostpaní hraběnka učiněná dobrota; kdopak to slýchal, tolika drotarům dávať stravu každú neděli, každé hody, šatiti jich i prací po celý rok je zaopatřovať.“
„I nemluvte o tom,“ přetrhla jí slečna řeč, „kdyby nebylo drotara, neměla bych bratra; za dobré sluší se odměnit dobrým.“
„I což je to plátno, slečinko moje, mnohý člověk dost dobrého hudělá, ha nemá za to hani ,pozdrav Pánbůh‘ nehumí si každý dobrodiní pamatovat. Tak je to, děvečko moje. No, ha nynčko si vezmu kožich ha půjdu se slečinku; muším se podívať k Mance, kterak se jí calty podařily. Chutě, Dorla, dones esce krákorek na oheň, než se oděju!“
To řkouc obrátila se bába k vnučce a hrnek k ohni přistrčila.
„Pote, slečinko, se mnu, něco vám hukážu,“ pokývla Dorla slečně, vzala koš zpod lavice a obě vyšly ze dveří. — Rychle přeběhly dvorek, Dorla odhodila petlici při dveřích u chlíva, vedouc slečnu za sebou. Několik bílých králíků plaše utíkalo do svých skrýší, Plavka i Lysinka obrátily hlavy ke dveřím, kdo to přichází. Slečna je pohladila, Dorla ale pohodila koš na hromadu suchého listí, jež v koutě k stlaní uchystané leželo, stoupla na stoličku, sáhla na přidělané ve zdi prkénko, na němž dížky a jiné nářadí leželo, a sundala hrneček, v němž byla kvetoucí haluz višňová.
„I ta je krásná, kdo ti ji dal?“ zvolala slečna.
„Sama jsom ji vypěstovala. Na svatů Barboru huřízne si dívče - když je huž tak velké jako já — višňovú neb křešňovú větvičku, dá do vody na teplé místo — nejlépe do chlíva — tu nejtepleji —, obden dává čerstvú vodu ha na vánoce vykvete.“
„A k čemu to děláte?“
„Ty větvičky nesu si děučata na půlnoční za šněrovačkú, ha který chlapec ji chapne, za toho muší jíť.“
„A jak kdyby ji uchopil, za kterého by neměla vůli jít?“
„Vůli nevůli, to jí hani Pánbůh nepomůže,“ pokrčilo děvče ramenem, usmálo se, postavilo hrneček na prkénko, a skočivši se stoličky, sbíralo rychle krákorky.
„A k čemu si to děláte zbytečných starostí a strachů?“
„Všechny moje vrstevnice pěstují si prútky, proč by já se stranila? - Bába říká, co má člověka potrenť, že ho potrefí, kdyby se rukama nohama vzpíral,“ pravila Dorla, zavírajíc za sebou chlív.
„Ale zejtra mi povíš, kdo tobě větvičku vzal?“ ptala se slečna, těsněji odívku kolem těla vinouc.
„Toť víte, slečinko, že vám všecičko povím,“ přisvědčila Dorla.
Vtom se bába vyhrnula ze dveří, v dlouhém po kolena kožichu, potáhnutém hnědým suknem, vzadu otevřeném. Bába zachovávala přísloví: Do sv. Ducha nespúšťěj se kožicha a po sv. Duchu přidrž se kožichu. Na hlavě měla plenu, na prsou - pod šněrovačkou — malou podušku, krk holý. Sukni černou jen jedinou, modrou zástěru, červené punčochy a střevíce s okovanými špalíčky. Okolo těla široký kožený pás, vyšívaný hedvábím a zlatými nitěmi, jako staré bulky nosívaly. Pod zástěrou bylo vidět veliký kapsář, v němž bylo bůhvíčeho.
„No dívčí, dej pozor na oheň, já záhy se vrátím,“ napomenula vnučku, pak vyšly se slečnou ze vrátek, a vklouznuvše malými dvířkami do panské ohrady, pospíchaly zahradní cestou přímo k zámku.
Zatím dojel mladý hrabě po delší cestě do zámeckého dvora, a když kočí práskl bičem, vybíhala čeled ze všech koutů hospodářských stavení. Nejprvnější ale ze všech byl šafář Miča, bývalý drotar, věrný to sluha pána svého.

„No Mičo, vedu ti hosta!“ pravil s usmáním hrabě, ukazuje na drotara mladého, který byl sice ze saní vylezl, ale ostýchavě stát zůstal nevěda, co se mu bude dále kázat.
Miča bystře na hocha se podíval, pak ale plácna ho na plece, radostně zvolal:
„Janko! Bodaj ťa parom metal, kde ses tu vzal?“
„Milostpánko vezu má až z Prahy,“ odpověděl mladý junák a celá tvář se mu ozářila radostí.
„Vyť se znáte, jak vidím?“ - otázal se hrabě.
„Jakože bychom se neznali, veď je to mojí mateři krstný syn,“ odpověděl Miča, pleta si vždy svoji mateřskou řeč s češtinou.
„Tak! Nuž to mne dvojnásob těší, že jsem ho přivezl. Vezmi si ho tedy s sebou a dobře mi ho chovej. Až bude pochvíli, povím ti, jak jsme se našli.“
Po těch slovech obrátil se hrabě k bráně, která vedla do zámku a odkudž mu právě slečna s bábou vstříc přicházely. „Hanuši! Jelenko!“ znělo ze dvou úst a bába třetí prii dala svým silným hlasem: „Pěkně vítáme z cesty, milostpane!“
„Děkuju, bábo. Jak se vám tu všem vedlo?“ vlídně oslovil hrabě starou ženu, když byl Jelenku k sobě přivinul.
„Inu, když Pánbůh zdraví dá, vždy jednostejně. — Ha tam v té Praze
co dělají?“
„Každý dělá, co dělat musí, jenže si jeden při tom vejská, druhý stejská,“ usmál se hrabe.
„Jako tu,“ přikývla si bába. — „Já tam nikdáž nebula, hale můj nebožtíček — Pánbůh mu dej věčnu slávu -, ten vždy říkal: V Praze blaze, kdo má peníze. Mnoho rozprávěl o té Praze, kterak tam pěkně ha jaké jsú tam veselé kostely. To on všecko vědíl, jak to co je. — Hale já držím výklady, ha milostpán pospíchají k panímámě. — No, mají se hezky, já jdu k Mance podívať se, jak se jí calty podařily.“ A neohlédnuvši se více po mladém panstvu, kteří způsob její už znali, dlouhými kroky kráčela přes dvůr k ratajně, vedle níž bylo obydlí Mičovo, jejího zetě.
Potkala se s Mankou, dcerou svojí, v síni; tato nesla hrst žitných klasů.
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm

Re: Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 6:05 pm

„Pote, mámo, pote, vítám vás, však jsom huž myslila, co nejdete,“ přivítala tato matku.
,,Inu, volali mne k Sýkorovům, dítě jim drhne kašel; je haž zateklé, tak jsom je obvázala zelnými lupeny. Pak jsom trocha ty večeře chystala, to mne zdržílo. Slečna byly hu nás, přišly jsme nynčko zároveň s panem hrabětem nahoru.“
„Jsú huž dýmá?“
„Což nevíš, vždyť ti přivezl hosta?“
,,Já bula na ponebí, chystala jsom pro chasu trochu jablek ha ořechů, nic nevím, co se vdole dílo. — Pojdme do sence tedy.“
,,No, kterak calty, podařily se?“
„Jako malované, no však vám je hukážu.“
S těmi slovy pustila bábu napřed do sednice. - Hned u dveří visela kropenička; bába pozdravivši sáhla do kropeničky, stříkla vodou svěcenou do rohu, kde stůl stál a u něho na lavici v rohu, na almárce starodávného díla, soška Panny Marie, přežehnala se, přitom se v tu stranu pokloníc. To byl tak způsob starých lidí, ale ze všech bába nejvíc na to dbala, a kde našla suchou kropeničku, hned řekla: „Jací jste to lidé, haní krápět vody svěcené, háby mohel dáť člověk poctu Bohu ha domu.“
Miča s Janem byli již v sednici, v níž bylo všecko udrhnuto jak křída, i podlaha pískem posypaná byla bílá. Okolo lože čisté záclony; obrázky a všecky ty hrnečky, džbánky a talíře, co dílem na stěně visely, dílem na sudni (poličce) zastrčeny byly, leskly se jak křišťál. Sednice byla vybílena, strop složený z trámů smrkových leskl se jako polírovaný. - Na krbu praskalo jedlové peručí a rudá zář ohně osvětlovala celou svátečně vyozdobenou sednici. Když bába vešla, potřásl jí Miča rukou, k ženě ale, představuje jí Jana, pravil:
„Pozriže, koho nám to milostpán z Prahy doviezol! To je z naší dědiny, z Korálovíc, mojí něbohej mateři krstný syn!“
„Nu, co škodí. Pozdrav tě Pánbůh, chlapče. - Je ti zima, vet. — Sedni hyn na laje ha ohří se. Vždyť ta zima dnes haž praští,“ pravila Manka, položíc klasy na stůl.
„Eh nie je mi zima, veď som mál hunu,“ odpověděl mladý drotar, přisedaje k loži na nízkou stoličku.
„I cože zima, veď smě na zimu přivyknutí; u nás v horách tuhší zima něž tu,“ pravil Miča.
Bába byla zatím plenu i kožich odložila a šla se dívat na malého vnoučka, který spal vedle lože ve visuté kolébce.
„Pánbůh ho požehnej, jako by mu lícata namaloval,“ povídala si a zpolehounku jím zakolíbala. „Ha kde máte Honzíka?“
„Bůh zná, celý den to běhá vně,“ odpověděla matka, a ukázavši na chléb a sůl, který byla zatím, na stůl položila, pobízela, aby si ukrojili.
„No, sústo do húst, habyste se nehurazili, to víte, že se postívám od svitu do mraku,“ řekla bába, krájejíc si malé sousto chleba. I Jano jen domovskému právu zadost učinil řka, že se i on postí.
„No syn můj, povezže mi, povez, kterak sa má tvoja mať, brat, sestra, zdravami všecka naša rodina?“ zeptal se Miča, sedaje proti
Janovi na lavici.
„Všeci zdraví, len mater moja zomrela,“ vzdychl si chlapec a nádech smutku zatemnil jasnou jeho krásnou tvář.
„Tvoja mať?“ divil se Miča. „Taká statočná žena. A cože jej bolo?“
,,Ochorela; ludia vraveli, že je to horúca choroba; neznám, bola či něbola.“
„A kedyže zomrela?“
„V sečných mesiacoch bol rok.“
„Ha tatíka nemáš?“ ptala se bába útrpně.
„Takuo drobnuo chlapčisko som bol, keď mi tatko zomrel,“ odpověděl chlapec, ukazuje rukou nevysoko od země.
„No, skřivánek esce menší, ha Pánbůh ho přece opatří; co stvoří, to nehumoří,“ řekla bába.
„A brat, co robí?“ ptal se zase Miča.
„Oženil sa; vzal si Ulišu Janšíkovu.“
„Kteréhože Janšího?“
„Co má priezvisko Papuča.“
„Ejže co, toho! - Veď to horenosná rodina, bohatá?“ divil se Miča.
„Ej věr bohatá. Uliša dohnala bratovi kr’děl oucí, krávu, a eště dostal dvesto zlatých peňazí a trávu.“
„A je robotná?“
„Hej, poriadna to žena, a robotná ako mrauka,“ přisvědčil Jano s důrazem uctivosti.
„Veru sa divím, že mu ju Janšíkouci dali. - Veď sa vždy hore niesli nad našu rodinu, len to preto, že majů mnoho statku, a naša rodina len chudé salaše a kopanice.“
„Ej, něchceli najprú ani počuť; ked prišol brat do Janšíkoucou, bola bitka; nič to preto, Uliša nemalá vuolu za inšího ísť, a tak sa naostatok preca zhovárali.“
„Eh, Imrich je pěkný chlap! A zná sa rúbať. Hej, vytlúkol ten neraz Hlinčanom a Zahorancom. S tými bol navěky boj!“ pověděl Miča a oko zalesklo se mu při vzpomínce na blahé doby junáctví.
„Hej,“ řekl na to Jano zcela mírně, „bol ten už peť razí zatvorený, pretože sa s Hlinčany do krve rubal. — Teraz sa něsmie rúbať, žena mu nedá.“
„Dobře má,“ ozvala se Manka, přecházející ze sednice do komory a z komory do sednice, přičemž ale řeč poslouchala, neboť komora vedle sednice byla. ,,Dobře má, že brání; já teky haní nevím, k čemu tuten způsob, háby se chlapi rvali pro každý capart!“
„Ej no, už ti já poviem tak, žena moja sladká, pře pletky sa biť chlapu něpristaně, ale keď má kto pohaní, toho statočně vybíjeni.“
„Huž ti chlapi mají jinú kreu, zhorka nakvašenu. Z porady do svády!“ ozvala se bába, lámajíc přes koleno peručí a přikládajíc na oheň. — Miča se usmál, a obrátiv se k Janovi, ptal se dále: „A kde ti sestra Hena?“
„Slúži u bratovej,“ odpověděl chlapec. „Aj já som slúžil doma, dokial mať žila, ale keď zomrela a brat sa oženil, išol som skúsiť sveta.“
„Doma seďa nič něskúsiš, svetom choďa sa vybrúsiš; dobré si urobil. A kdeže stě sa zišli s naším milostpánem?“ zeptal se Miča.
„Chodil som po Praze po uliciach; keď som chodil, prišol som do jedného hrdého domu, křičím ,dratúvať‘, nikto má nevolá. Iděm hore na schody, otvorím tichúnko dveře, ale nikto tam; zatvorím a kričajúci ,dratúvať‘ iděm ku druhým dverám. Ty boly zatvorené. Iděm zase k prvým dverám a prosto do izby; tu ti ani škračka. —Všade pěkně, krásně a na stole mnoho popísaných kartičiek a strieborných peňazí. Akoby mi volakto pošoptnul: ,Čakaj, Janko, tu, dokiaľ něprídě pán; mohol by volajaký naničhodný člověk prísť a ty peniaze vziať.“
„To bulo múdře myšleno,“ přisvědčila bába polohlasitě.
„I vyšol som pred dvere a čakal, a tak asi za pól hodiny přišli ten milostpán, co má sem doviezli, a s ním i kočiš. ,Čuo tu robíš?‘ spytuvali sa a strmo mi do tváři pozreli. ,Eh čuo tu robím reku, ,nič tu němuožem robiť, držím postriežku, kým pán nedojde; bo si izbu nězatvoril,‘ reku. —Tu ti pán zrazu skočili ku dverám, roztvorili a hned ti pozřeli na stuol, a keď viděli, že všetko leží, ako
ležalo, uchopili má za ruku a viedli do izby. Musel som im všetko rozprávať, ako som prišol do domu, spytuvali sa, ako sa volám, skadě som, a ked som im všetko vyrozprával, vraveli mi, by som jel s nimi do huor, že mi dajú robotu na celučičký rok. ,Pojeděm, keď má vezmu,‘ reku, ,prečo by som nejel, veď som chlap slobodný, ako to vtáča v povětří, muožem ísť aj na kraj světa, a keď sa mi lúbiť nebude, muožem ísť přeč.“
„Šak sa ti věr budě lubiť, milostpán sú dobrý pán, ani mu páru nieto v stolici, a paní hraběnka aj slečna — daj ty mi bože -, to je milota, že němuože byť vetšia!“ povídal Miča s zářícím okem a Manka i bába přisvědčily jednohlasně.
Vtom volal čeledín šafáře ven a Jano zůstal s ženami sám.
„Neboj se, chlapče, že ti zde bude zle, budeš hu nás jako dýmá. Sak se tě milostpán jistě bude ptáť, chceš-li na řemeslo jiné nebo hu nás pracovať, oni se každého ptají, ha budeš-li chtíť jen drátovať, můžeš chodiť v okolí. Každů neděli sejdu se drotaři, co v okolí drotujú, ha to jich bývá deset i více na oběd. Majů tu pro sebe komoru, kde nocujú. V neděli ha svátek se převlečí do čistého oděvu ha jdu na mši. To se ti naši chlapci na ně dívajú!“
,,Ale sa ja němuožem preodiať, keď nemám len tyto háby,“ řekl chlapec, ukazuje na svůj drotarský oděv.
„I o tuto se nestarej, v komoře visí odění dost, na velké, na malé, milostpán to dal hušíť, ha to on má největší radosť, když se mu to pěkně hustrojí. I milostpaní i slečinka se dívají v kostele vždy na tu stranu, kde chlapci stojí; ono jim to hale teky pěkně sluší. Kolikráte jsme si o tom povídaly, kterak jsme se děvčata divily ha smály, když Miča poprvé v svém kroji do kostela přišel,“ řekla Manka a v práci se pozastavila.
„Smály jste se mu, ha přece se ti zalíbil víc než který z domácích chlapců,“ prohodila bába.
„Když povídali, že zachránil milostpánu život, teky jsom ho chtíla dobře znáť. Ohlížela jsom se po ňom, haž se mi zalíbil.“
„Ha ty jemu!“ bába na to.
„Ha já jemu, mělo to byť,“ svědčila Manka. „Kterak by mi kdy bulo na mysl přišlo, že roste pro mne muž v Trenčanské — bůh ví, kde to haž je, že bych kdy šla za pracizého člověka, ha nynčko myslím, že bych hani jiného ráda míť nemohla, ha kdyby Miča chtíl, šla bych s ním kraj světa.“
„Šak on nepůjde, má tu všecko tak, kterak to dýmá míval,“ řekla bába, postavivši na stůl mísu oplatků a mísu medu.
„Ej veru to u vás tak ako v Koráloviciach,“ divil se Jano.
„Vet, divíš se,“ usmála se Manka. „No, hu nás se nepečú oplatky, hu nás rozpičky s medem ha makem polité, hale sak si to mnoho neodevzdá, ha zelí, hrách, vařené ovoce máme teky, jako hu vás.“
„Hale tuto prostření na stole, pod hubrusem klasy nastlané ha na každém rohu štola bochník chleba, tuto je váš mrav, hu nás se to nedělá,“ ozvala se bába.
„Hej, to u nás sa tak pokryje a zostaně pokrytuo cez celé sviatky; preto sa tak robí, aby po celý rok bolo požehnanie v gazdoustve,“ řekl Jano.
„Ešče něco dělá Miča, co se hu nás nedělá. Haž se čelaď sejde, rozpoltí Miča oplatky, každému po půlce namaže medem ha to musí každý stoje sjísť. Pak omočí dva prsty pravé ruky do medu, hudělá každému na čelo kříž řka: ,Pánbůh ti dej šťastného Štědrého večera, štěstí, zdraví, boží požehnání po celý rok!’ Potom tepřiva si sedne každý ke stolu,“ vypravovala Manka.
„I u nás gazdovia domácich tak prežehnávajú. Komu ten kříž najskuor oschne, ten vraj (prý) do roka zomre.“
„I naši o tom loni povídali, hale nevšimli jsme si, komu nejdřív huschnul.“
Vtom vešla do sednice služka, nesouc na míse horké slížký.
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm

Re: Adventní zamyšlení

Příspěvekod fcelamaja » 0, 5. prosinec, 2013, 6:06 pm

„Scedíla jsom
ti, hospodyně, ty púčky, či kterak tomu říkají,“ oznamovala, postavivši mísu na lavici.
„Ej púčky!“ usmál se chlapec. „U nás, keď sa púčky na stuol donesu, strežú dieuky, aby tomu, ktorý je najmladší u štola, prvú lyžicu púčkou uchytily.“
„Ha proč to dělají?“ zvědavě ptala se služka.
„Nuž, ktorá ju vraj ulapí, ta sa eště ten rok vydá.“
„A je to prauda?“
„Božiť sa něchcem, či je prauda - dieuky tak vravia,“ pokrčil ramenoma Jano.
„Zkusíme to. Hu našho stola je nejmladší malý Honzík; počkej, já mu dnes chapnu první lžíci pučků, huvidíme, vdám-li se,“ zasmála se stará služka.
„No, musela bys ty bystřejší byť, habys temu první puček vžila, ten jich pět pozře, než ty nač pomyslíš,“ povídala bába.
„Šak huž jde, buřič, raděj mu huklidím pastvu z cesty,“ řekla šafářka, obrátíc se s mísou ode dveří, kudy vcházel Miča se svým malým synkem. Klučík měl na hlavě tatíkovu beranici, kratičké oplecko a bílé vlněné nohavičky, krk i prsa měl nahé, ruce zimou zkřehlé a tlusté tváře jak by mu oplácal.
„Tu ho máte, pluhance, bol tam — odpustce — mezi kravami,“ uváděl ho tatík bábě.
Bába chtěla ho litovat, že je zimou zkřehlý, chlapec ale vesele nohavičky zdvihaje, ukazoval bábě, že má nové krpce (šněrované střevíce, opánky).
„I namútěkuši, to je krása!“ spráskla bába ruce. „Jen si je nezamaž, habys je měl pěkný, haž přijdeš k bábě na koledu. Huž jsom huchystala jablka ha ořechy, budeš-li huměť pěkně zpívať.“
„Šak já budu huměť, máma mne nahučí,“ řekl Honzík, sedl na zem a rukávem si utíral sníh s krpců, aby byly pěkné.
„I jdižiž, neposedo, huž tě hučím celý týhoden ,Koleda Štěpáne’ — ha nehumíš nic,“ řekla máma, jdouc ze dveří; táta ale ukazuje na Jana pravil: „Pozři, tu nám došel nový braček, podaj mu ruku.“
Chlapec upřeně se na Jana dívaje nepopošel, až když ho Jano k sobě přitáhl, tu teprv mu ruku podal, a když se ho ptal, kdo mu krpce ušil, tu rozvázal hned, že táta a že má i eště jedny a že má taky kazajku, kterou mu Dorla vyšila.
„To je moje vnučka, po nejstarší dceři,“ vysvětlovala bába. „Matka i otec humříli jí v několika dnech, tenkráte, když ta zlá nemoc panovala. Ono humí to dívčí pěkně vyšívať, trochu ji nahučila Manka, trochu slečinka; tak pěkně vyšije chlapcům kazajku, že by ji hani krejčíř tak nevyšil. Nu šak ji poznáš.“
„Eh, Dorla je bystruo, peknuo dieuča, budě to poriadna gazdina, sak ju co nají skuor prídu pýtať,“ mínil Miča.
,,Nedbám; dívčí je mlado, je mi jí potřeba, zastesklo by se mně i Józovi, kdyby jí dýmá nebulo. Hani nemám, komu bych ji dopříla.“
„Ej no - o toto sa dieuča samo postará,“ usmál se Miča potutelně, jako by již věděl o hodném ženichu.
Ještě si leccos přátelé povídali, Manka uchystala večeři, bába se byla mezitím oblékla zase do kožichu, přála všem šťastný Štědrý večer, zvala, aby přišli hejtu (na návštěvu), a vyšla s Mankou ze dveří. Miča šel za nimi a v sednici zůstal Jano s Honzíkem, který se tak hlasitě zabavoval, že se malý Ondrík probouzel.
„Čuš!“ kázal Jano a rozhoupna kolébku lahodným hlasem začal pozpěvovat dítěti ukolébavku, kterou ho byla matka naučila, když musíval sestřičku svoji kolíbávat:
Hulí, beli, usni - prídu za těbú sny,
oj, sníčky do hlavičky, od tvojej matičky -
„I to není tak!“ ozval se Honzík.
„A jakože, zaspievaj.“
A hoch začal:
Huli, beli, spíže — varí mamka slíže,
až ona uvarí, Ondrička zobudí,
pak doložil, tak že to dobře a táta že tak to zpívá, a táta do dveří vcházející musel mu to dosvědčit. - Ale písně neuspaly chlapce, až přišla matka a z kolébkyho vzala. Miča pak odvedl si krstného syna k ostatním krajanům, kteří se již na sviatky do zámku scházeli.
fcelamaja
 
Příspěvky: 32
Registrován: 0, 7. červen, 2013, 5:26 pm


Zpět na Povídání jen tak

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník