Stránka 8 z 8

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 27. srpen, 2014, 8:34 pm
od mint
jane: pro začátek úplně stačí když posnídáš cokoliv víc než kafe... jestli nejsi zvyklá snídat, tak ti to půjde blbě. Já nebyla na začátku schopná pozřít víc než sušenku... jakékoliv mokré jídlo bylo nemyslitelné, to bych šla rovnou zvracet. Natož něco mléčného, to se rovnalo utopii. A šlo to... nakonec jsem se od sušenek propracovala přes suché pečivo, pak pečivo s máslem, pak i se šunkou k tvarohům nebo ovesné kaši.

S tím pitím mi to i psycholog radil, že budu mít lepší náladu a budu míň unavená... když řeknu, že jsem tenkrát pila půl litru za den, tak přeháním. To spíš ty lepší dny. Ty horší byl nadlidský výkon i jeden hrneček. Dnes už mám někdy i žízeň :good:

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 27. srpen, 2014, 9:48 pm
od rozmarýnka
Děvčata, doporučuji hubnoucí chlívek. Není jen o hubnutí, spíše o zdravém jídle a cvičení. A Atevi tomu rozumí. A nemůže to být jen o hubnutí, já do listopadu určitě ještě přiberu! To vím najisto. A pak se k vám přidám. 8-)
Na tomto foru jsem se totiž nenaučila jen uklízet, ale i zdravěji jíst a cvičit. No, není to zatím dokonalé. :lol:

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 30. srpen, 2014, 2:10 pm
od Desire
jane - já jsem někde četla, co by vše měla "kvalitní snídaně" obsahovat - takovou jako sestavu, a kupodivu vešly se tam i moje milované palačinky s tvarohem, banánem (nebo v létě sezóním ovocem) a oříškama, stejně tak třeba celozrnná bagetka s lučinou a s rajčátkama, nebo míchaný vajíčka se sýrem, černý chleba.

- kvalitní sacharidy - (třeba cereálie nebo celozrnné pečivo nebo ovesné vločky)
- ovoce (nebo džus nebo sušené ovoce)
- mléčný výrobek nebo vejce
- oříšky, semínka
a ještě zelený čaj, nebo bílý čaj, ale já teda dávám ráda i silný černý, což zas tak zdravý asi nebude

Zjistila jsem, že nemá smysl se do něčeho nutit, nebo snídat každý den to samé třeba jen proto, že člověk myslí, že právě tak je to jedině zdravé.

Mint - já tě svým způsobem obdivuju, já nedokážu o svém špatném životním období nějak souvisle psát, asi ani pojmenovat natož otevřeně o tom mluvit třeba i s někým blízkým, myslím, že jsem si i uvědomovala, že se mnou není všechno v pořádku, ale nikdy jsem si nemyslela, že mám třeba depresi, ikdyž jsem žila ve stavech, kdy pro mě byl problém vstát i v jednu odpoledne a uklidit byt či udělat něco i v podmínkách, kdy jsem měla čas jen na to, tloustla jsem, atd.

Úplně jsem se poznala i v tom, jak líčíš že ses vyčerpávala v detailech, já možná i kvůli tomu nedokončila vejšku, taky jsem byla schopná uklízet tak strašně precizně a detailně, až jsem se vyčerpala u třeba třetí zásuvky.

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 30. srpen, 2014, 7:53 pm
od mint
Desire: Není moc co obdivovat...

Hodně dlouho mi trvalo, než jsem vůbec dokázala u psychologa říct, že mám depresi. Dlouho jsem to popisovala jako lenost, neschopnost a blbou náladu. Nechtěla jsem vyslovit, že mě ve škole šikanovali. Dávala jsem to za vinu sobě, že jsem se nedokázala ubránit. Nechtěla jsem si přiznat, že bych potřebovala léky. Brala jsem to jako selhání... že když začnu brát léky, tak přiznám, že jsem vadný výrobek a nedokážu žít bez té berličky. Tak jsem si domů nosila krabičky léků a syslila je, že se s nima jednou zabiju. Pak jsem ale zjistila, že s tím co mi píšou, se zabít nedá a začala mi růst jen hromádka nevyzvednutých receptů. Kdybych nebyla tak blbá a neochotná se smířit s tím, že potřebuju pomoct, mohla jsem si pár let trápení ušetřit...

Souvisle vyprávět se to naučíš díky změnám psychologa... prostě to najednou jde jen tak věcně popsat... protože se chceš rychle dostat z té "seznamovací" fáze. Teď už u toho ani nebrečím, už mi ohledně některých věcí došly slzy. Jen co se týče tátovy smrti, tak to moc nedokkážu dodnes, na to mám stále slz dost. Dokážu jen konstatovat kdy a na co umřel. Zbytek můžu jen napsat když si sama vyberu chvíli a odhodlám se brečet. Jinak ne. Od září mě to čeká znovu... posedmé tuším :dontknow:

Já o tom právě nedokážu moc mluvit s blízkými... protože vím, že by je to trápilo. Taky je o dost snazší mluvit o těch starších věcech. Když se mi stane něco aktuálně, tak o tom mluvit nemůžu. Musím si to nejdřív vyžrat pěkně sama a nějak zpracovat a pak teprve to můžu někomu říct. To bych ještě potřebovala změnit, ale nejde mi to. No ještě je hodně práce před mnou :swoon:

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 30. srpen, 2014, 8:11 pm
od Desire
Obdivuhodný je pro mě to, když někdo na sobě soustavně pracuje, u mě je problém hlavně ta soustavnost - vytrvalost.

Jinak deprese je nemoc, to spíš ta lenost je osobní selhání, a to ikdyž si člověk připustí, tak to asi nechce nahlas vyslovit.

A co že to od září začneš po sedmé? Já si tě pamatuju, žes chodila do jazykovky, což já kdysi taky, jenže mi to moc nešlo tehdy.

Re: Jak daleko to zašlo?

PříspěvekNapsal: 0, 30. srpen, 2014, 8:22 pm
od mint
Desire: Ono to zas až tak soustavné není, taky mám výpadky, kdy na to prostě nemám nebo se mi nechce do toho vrtat... Zase na druhou stranu vím, že po přerušení musím znova začínat a to se mi nechce ještě víc. Měla jsem teď od února skvělou psycholožku, ale odchází za lepším... mohla bych k ní dál chodit jen soukromě, za 800 za sezení... Takže od září musím znova začít s tím, kdo tam přijde po ní. Takže to budu muset asi po sedmé znova vyprávět. Nechce se mi, vůbec... ještě s tím rizikem, že mi třeba nebude sedět a budu muset jít zase o dům dál... avyprávět to znova. Ale tak nějak mi nic jinýho nezbývá. Druhá možnost je plácat se v tom sama... No to do jazykovky stále chodím a tam budu od září nastupovat s nadšením, to už je pro mě radost :good: